--3 osoba POV—
Po posledním řezu Petr odhodil
Smileyho na zem.
„A tu věc mi nedáš?“
„Vážně jsi si myslel že bych ti ji
dal? Jak naivní~“ zasmál se jako maniak „jasně že ne!!! Ovládnu celý svět. Ta droga
bude moje, lidé budou moji, Budou mě poslouchat, budou moji sluhové, budou MOJI,
JÁ JIM BUDU VLÁDNOUT A ONI NEBUDOU MÍT NA VÝBĚR. Celý svět bude v poklidu,
Žádné války, nic, Jen já a klid. A pokud se jim to nebude líbit, bude to jejich
poslední den, co uvidí světlo světa a lidi uvidí je. Jednoduché, a přesto tak
krásné“
Petr si naposledy kopnul so již tak
zbité postavy na zemi a pomalu s jeho kumpány odešel, ti si ale
nezapomněli kopnout, bohužel. Jeden z nich měl okované boty (A/N okej,
neptejte se proč, potřebuji nějak zařídit víc bolesti k?? >< to zní hodně
špatně) a s těma ho kopnul do lýtka, ‚to určitě nechá nějakou
velkou a ošklivou modřinu‘ pomyslel si.
Smiley tam ležel, neschopen pohybu,
celé jeho tělo ho bolelo, zároveň ale necítil nic. Nechával se pomalu unášet
v jeho myšlenkách. ‚to nemůže, Musím si to vzít nazpátek. Nesmím
Petrovi dovolit, aby k tomu dostal přístup‘. Upřímně? Ten tmavovlasý
klučina pořád nechápal, proč to jeho rodina schovávala. Proč se toho nezbavit?
Proč se pořád strachovat, že to někdo vezme a zneužije? Proč si na ramenou nosit
takovou váhu? Proč mu rodiče museli dát takovou povinnost, nebylo mu pořádně
ani 20 a už měl chránit celý svět. Je to jeho chyba že jsou mrtví. Kdyby jeho
6leté ‚já‘ nechtělo opékat marshmallows v krbu,
kdyby si dal pozor, aby zavřel ty hloupý dvířka, ten závěs by nechytil. Jeho
matka byla v koupelně, táta mu pomohl ven, potom se vrátil, aby pomohl
jeho manželce. Pak se to stalo. Jeho domov zkolaboval. S JEHO RODIČI vevnitř.
To bylo naposledy co je viděl, ani na pohřeb nemohl, protože ho ze sirotčince
nechtěli pustit. Jediné, co mu přineslo nějaká klid byl fakt, že minuty před
jejich smrtí byli šťastní, jako rodina, jako manžel a manželka. Celá jejich
malinká rodina byla šťastná, normální. Užívali si jejich rodinný večer.
Nevěděli ale, že to bude jejich poslední šťastný večer, poslední rodinný večer.
Začalo se mu dělat špatně. Obrátil
se mu žaludek vzhůru a začala se mu točit hlava. ‚Ksakru‘ pomyslí si. ‚to
je z té ztráty kr-‘ než stihl dokončit jeho myšlenky, vyzvracel se, byl
tam náznak krve. Jeho hlava se začala točit, musel si zavolat pomoc, ne
ambulanci, to je moc riskantní.
--Smiley POV—
Jediný další kontakt, člověk, který
mě napadne je Tomm z a těch pár dní co jsme spolu bydleli a nemluvili jsem
si nějak stihli vyměnit číslo, ani nevím proč.
Moje vize se čím dál tím víc
černila. Zběsile jsem hledal můj telefon, ruce se mi klepali a po 4 neúspěšných
pokusech se mi konečně podařilo napsat mé heslo ‚face ID asi něco bude mít
so sebe. Málo kdy se ale stává že umírám takžeeeeee‘. V té chvíli jsem
se hodně snažil abych zůstal vzhůru, v rychlosti jsem našel Tomův kontakt
a zavolal mu. Oči se mi zavírali, víčka byla nesmyslně těžká, moje vize, pokud
nějaká byla, byla tunelová.
“Haló? Smi-Kristofe?” ozvalo se z
druhé strany telefonu.
“Klíče. Stůl. Auto. Obvazy.
[adresa] a prosím rychle.” bylo všechno co jsem ze sebe dokázal dostat.
“Myslím, že omdlím” oznámil jsem
potichu, spíš pro sebe, Tom to ale stejně slyšel.
--Tom POV--
“Myslím, že
omdlím.” řekl Kristof, respektive zašeptal velice potichu.
“Ok.Ok. Poslouchej můj hlas, snaž
se zůstat vzhůru” podíval jsem se na mapy “za 8 minut tam jsem. Co se stalo?
Jseš v pohodě? Ne počkej, šetři síly, řekneš mi to až přijedeš domů.” téměř
jsem zakřičel do telefonu, ngl byl jsem lehce ve stresu. Nandával jsem ponožky
a boty, a vzal lékárničku a klíče ke Kristofovu autu.
“Tome?”
“A-Ano” zeptal jsem se nervózně a
kouknul se na hodinky, když jsem netrpělivě čekal ve výtahu.
“Chtěl bys, abychom si byli bližší?
Jako k-kamarádi” řekl. Bylo slyšet že ho mluvení vyčerpává.
“Jasně že budeme. Promiň, že jsem
se tak distancoval, měl jsem ti dát šanci. Minimálně jednu si zasloužíš”
odpověděl jsem a na obličeji se mi objevil malinký úsměv. Myšlenka mě a
Kristofa jako kamarádi mě zahřála u srdce z nějakého důvodu.
“Ne to j-”
“Ššššš. Nemluv ano? Potřebuješ
všechnu energii, kterou máš, potom mi to můžeš říct všechno. Už tam téměř jsem,
jedna zatáčka a jsem u tebe. Já to položím a hned jsem u tebe.”
Jedinou odpovědí mi bylo potiché
“hmMm” a poté hovor skončil (A/N pojďme pls předstírat, že se bavili 8 minut
a tohle nebyla jediná konverzace k? Maura je líná ><)
Byl jsem zatraceně nervózní snažil
jsem to ale nedat najevo běhen toho telefonátu. Smiley má co dělat, aby se
postaral o sebe, nemusí se strachovat o mě. Radši jsem mu ani neříkal, že jsem
neřídil zatraceně dlouho a že pořád nemám řidičák.
Přede mnou se objevil velký dům,
myslím že žluté barvy?? Odbočil jsem, venku bylo relativně šero. Světla Smileyho
auta osvětlovali postavu předenou. Ležela na zemi, nehýbala se, až na malé
pohyby hrudi, byly ale menší, než by se mi líbilo. V tu chvíli mi to
došlo. Nebylo to jakákoli postava, byl to Smiley. Ta postava, co momentálně
leží přede mnou na zemi a možná umírá je Smiley. Ten člověk, se kterým jsem
mluvil ani ne před minutou.
Stál jsem v šoku, nakonec jsme
se vzpamatoval.
„SMILEY!!!! O MŮJ BOŽE, CO SE
STALO!!!!“ zakřičel jsem a vytáhl lékárničku, běžel jsem k němu, otočil
jsem ho na záda a uviděl jsem tu spoušť, Smiley se lehce pousmál, moje oči se
rozšířili.
--3 osoba POV—
Smiely stále bojoval o své vědomí,
aby neomdlel. Tom se koukal na jeho obvazy a mumlal si potiché „to bude
v pohodě“ nevěděl, jestli to říká Smileymu, nebo sobě, nejspíš všechny
možnosti.
„Zkus tady se mnou zůstat ano
Smiley?“ říkal Tom mezitím co čistil jeho rány na hrudi, které naštěstí nebyly
hluboké, obličej raněného se občas proměnil v grimasu bolesti, když Tom
moc zatlačil, ten se poté hned omluvil. Tenhle proces zabral chvilku, nastával
druhý krok—zavázání ran obvazem—což bylo mnohem složitější, než si Tom myslel,
protože Smiley neměl žádnou energii, i když byl pořád vzhůru. Ránu na břiše
vydezinfikoval, byla trošku hlubší a nejspíš by bylo nejlepší ji zašít, Tom ale
není doktor, a tak ji jen zalepil k sobě (A/N nwm moje mamka měla
takový pásky, kterými se stahovali větší rány, aby ta jizva byla co nejmenší,
jsem jediná?)
Tom zvedl Smileyho ze země a
prakticky ho odnesl do auta, i když Smiley stál stále na svých nohách, větší
část jeho váhy byla na malé, hubené postavě Toma. Smiley si lehl na zadní
sedačky a mladší z chlapců zasedl za volant. Snažil se jet co
nejopatrněji, aby Smileymu nezpůsoboval nezbytnou bolest.
Tom se cítil vinný. Nebýt jeho,
nebyla by ta porada a Smiley by nebyl v té uličce a teď by neležel na
sedačkách a nezasyčel by bolestí. Tom se rozhodl že udělá všechno, aby Smileymu
pomohl a aby se Smiley uzdravil rychleji. Ten čas mohou využít a lépe se
poznat. To nebude tak špatné ne?
Kapitola 9
--3 osoba POV--
1.den po incidentu
Kristof ztrávil většinu času
spánkem, Tom mu pomohl mokrým hadrem umýt obličej od prachu a vařil mu
jídlo-respektive objednal jídlo z restaurace a doam ho ohřál. Když byl Smiley
vzhůru všechno ho bolelo, hlavně hruď. Tom mu donesl prášky proti bolesti a pak
si sním povídal než Smiley znkva usl.
2. Den po incidentu
Tenhle den byl lepší. Smiley sp
pořád, rozhodně ale méně než předtím, pořád ale neopustil postel. Jen když potřeboval
na záchod. Tom se snažil udělat těstoviny s tuňákem a chutnaly dobře –
pojďme minout fakt ze kuchyň vypadala katastrofálně. Smiley si s jídlem
sedl aby se me jedlo pohodlněji a lépe se jim měnili obvazy, i když náročné a
bolestné to bylo stále. Koukali na filmy a povídali si, nakonec gjako normální
lidé – šli spát
3. Den po incidentu
3 dny téměř plne spánku. Smiley se
cítil mnohem lépe. Modřiny začali mizet, jeho hruď se hojila. S pomocí
Toma se dostal do obýváku, kde si lehl na sedačku na spousty polštářů, aby byl
v polo-lehu a polo-lehu. Libila se mu ta změna prostředí, u neho
v pokoji se začala dost nudit..
Ve zvrácený cestě byl rád ze se to
stalo. Jasně, ta bolest bolela, 2 dny akorát spal, ale na druhé straně se
sblížil s Tomem. Vypadalo to ze si klikli. Ze i když se neznají dlouho a
Smileyho jaksi unesl z ulic, pořád si rozumí a to se Smileymu líbí.
Tom je sympatický, pokaždé najde
malinkou záminku říct vtip nebo vtipnou poznámku, ale je také hodně stydlivý. Mají
toho společného víc, než by někdo čekal.
„Smikey?“
„Říkej mi Kristofe prosím. Aspon
tady doma“
„Dobře Krostofe…ehh-muzes mi roct
co se stalo?“
Krostif se na me v rychlosti
podíval, na pul vteřiny navázal oční kontakt, ppak pohled odvrátil ke svým
rukám.
--Smiley/Kristof POV—
Co mu můžu říct? Neznáme se dlouho,
s největší pravděpodobností odjede pryč a v životě neuvidíme, neberu
bych mu nic říkat. Z nějakého důvodu jsem ale měl pocit, že mu můžu věřit,
nevím ale proč. Měl kotlem sebe takovou auru. (A/N nikdy víc, ještě jednou použiji
slovy aura a hoďte mě oknem.)
„Halo? Země volá Smi-Kristofa“
Tom mě vytáhl z myšlenek.
„promiň, zamyslel jsem se“ řekl
jsem a malinko se pousmál „o čem jsme se bavili?“
„Ptal jsem se, jak se stalo“ ukázal
na moje tělo „tohle… všechno. Jsme si četla blízcí, málem ji tam zemřít“
To mě zabralo u srdce. Vážně se o
mě bál? A považuje nás za blízké?
„eh.. Dobře“ v hlavě jsem si pomalu začal organizovat myšlenky.
Komentáře
Okomentovat