Proč jsem tady?

Varování od Tučného do tučného písma: smutek,popis mrtvého těla, krev

Sluneční paprsky osvětlují listy, potichu hrající jejich symfonii mezi korunami stromů. Když vítr nabere moc velkou sílu, nějaké se od větví odrthnou a poletuí, než dopadnou na zem, apokud je zrovna ticho, můžete toto dopadnutí slyšet. 

Osamocená postava stála před hrobním kamenem, zastrčeným samotný v rohu malého hřbitova. 

Nikdy si nemyslel že tu bude stát. Nikdy v jeho životě ho nenapdlo že bude stát před svím hrobem, koukat na jeho jméno vytesáno do kamene, aby bylo napořád zapamatované, proto také jsou hřbitovy, ne? Aby se neapomnělo na zesnulé.

Stejně je to zvláštní pocit, koukat se na datum vaší smrti, osvětlené svíčkou, která pomalu hoří a hází stíny všude kam jen může. Čerstvá květina stála vedle svíčky, ale v dostatečné vzdálenosti, aby nebyl risk vzplanutí.

Nikdo sem nechodí, lidi se báli. Báli se bezmocného těla, báli se o jejich budoucnost. Dlouhou dobu sem nikdo nezavítal, jeho hrob bez květin, bez svíček,bez kohokoli, kdo by si ho přišel připomýnat a říct mu, co se děje v jejich životě. Nikdo nepřcházel, až na toho klučinu. Klučina s tmavými hnědými vlasy. Ten klučina co měl jeho oblečení vždy umatlané od prachu a hlíny, klučina, který přicházel před jeho hrob a seděl tam, někdy několik hodin a říkl mu o živootě  a psal si do jedné knížky.

Nikdy se nepodíval, i když by neměl možnost to někomu říct, sdělit někomu jaká tajemství si v té kožené knížce nechává. Respekt k soukromí se táhne i do života duchů.

Ale stejně to nechápal. Jeho hrob byl na druhé straně od vchodu, aby k němu lidé nemuseli chodit, aby nemuseli chodit kolem něho.

Jenom aby hrob dostal byl boj. Lidi se snažili, aby žádný hrob nedostal, aby se jeho rodiče zbavili jejich jediného syna, jediného dítěte. Vesničané se obávali, že nechat ho odpočívat v pokoji na hřbitově je moc riskantní, ale jeho rodiče se nedali. Bojovali za něho a on byl nesmírně pyšný, hrdý a vděčný, že má takové rodiče jaké má. 

Oliver Streßeir bylo vytesáno v kameni, věkem pomalu nečitelné, porostlé mechem, do té doby než jeho hrob začal navštěvovat ten neznámý klučina. Protože všichni–včetné jeho rodičů–se jeho hrobu vyhýbali. I hroby poblíž měli méně navštěv, protože se lidi báli posledního místa odpočinku 12ti letého kluka. 

Za ním se ozývaly kroky, ale on se nebál, usoudil že se jedná o normální návštěvníky, kteří se mu vyhnou. Není proč se strachovat, takže zůstal viditelný, což byla chyba. 

Krátký výkřik se ozval za jeho zády, reakce schování a zneviditelnění byla prakticky okamžitá.

“Haló?” řekl pomalu, očima sledoval scenérii kolem sebe, kniha schovaná pod jeho paží “je tady někdo? Můžeš se vrátit? Já ti neblížím, slibuji.” zavolal opatrně do prázdna.

Oliver se pomalu otočil nazpátek a opatrně se vrátil z jeho neviditelné formy. 

“Ty jseš Oliver?” zeptal se opatrně, oči tikaly mezi nim a hrobem schovaným za ním. Oliver jen zakýval hlavou, nejsit co dál. 

Pokždé když přišel, Oliver strávil hodiny sledování jeho návštěvníka, teď, když jeho návštěvník vidí i jeho kouká na zem, jak se oranžové listí mísí s hnědým, tvořící nádhernou mozaiku. Nevypadalo to, že má nějaké špatné úmysly.

“Jak o tom víš?” Oliverův hlas byl tichý, chraplavý. K nikomu nemluvi. Lidi ho neviděli a pokud ano, tak jediná konverzace byla halsité křičení a v případě malých dětí brekot. Nebo ho ignorovali, myslejíc si že jeho postava je jeden z někllika triků jejich mysli.

“Ty nevíš? Je to… tvůj příběh je známý. Lidi se bojí chodit do toho lesa a někteří tomu začali říkat Oliverův les. Napsaly se články a mezi vesničany se povídá příběh o mladém Oliverovi, který šel pro květiny aby je mohl dát jeho mamince ale nikdy se nevrátil.” Oliver jen koukal s překvapením. “Oh, oh ne. Já se strašně omlouvám, tohle pro tebe musí být nepříjemné. Bavit se o tom, jak jsi zemřel a co se… radší nic nebudu říkat, myslím že to dělám jenom horší.” ukončil svoje drmolení.

“Ty víš co se stalo?” otázal se Oliver, na jeho dětském obličeji výraz jakoby netrpělivosti, zvědavosti a strachu.

“Ty si to nepamatuješ?”

Ne. Nepamatuje si nic. Jednou se probudil a měl spousty šrámů, ran. Jakékoli vzpomýnky jeho mozek vymazal. Někdy byl možná i rád. 

XXX

Dítě se probudilo se svitem slunce, vyskočilo z postele a oblíklo se do oblečení na ven, pyžamo srovnal a položil ho na jeho postel. Rychlími malými kroky se přesunul do hlavní místnosti jejich domu. Radostně–jako jakékoliv jiné 12ti leté dítě–pozdravil své rodiče a vzal si seschlý krajíc chleba.

“Mohli bysme mít prosím něco sladkého?” řekl a kousnul si do chleba.

“Co si myslíš o tom, že bysme si dali palačinky s borůvkami?” Oliver z vesela zakýval hlavou, ale nic neřekl. Byl vychován a věděl, že s plnou pusou se nemluví. “Ale budeš muset jít ven a nasbírat si borůvky sám. My s tatínkem musíme obstarat dříví.” Oliver jejich plán odsouhlasil, v rychlosti dožvýkal chleba a nandal si boty, ve skříni zašátral pro jeho košík a vydal se ke dveřím.

“Nezapomeň, vrať se kolem oběda a dávaj na sebe pozor!”

“Neboj mami, budu opatrný!”

Procházel se lesem, někdy se zastavil, aby si prohlédl kytku, která si rostla uprostřed mechu, nějaké, podle něho naprosto nádherné, utrhl a přidal je do košíku, na opačnou stranu borůvek, ostruřin a malin, jako malý dárek pro jeho maminku. Kolem něho poletoval hmyz, bzučel mu kolem uší a Oliver si nemohl pomoct a začal s hmyzem utíkat kolem lesa. S vosami závodil kdo najde porvní nejbližší rostlinu, s mouchami dělal závody od stromu ke stromu a na motýly se jen s úžasem koukal.

Jeden z motýlů mu přistál na nose. Jeho křídla u těla tmavě fialová, s plynulým přechodem se mělnila do světlounce modré, téměř jako obloha. Křídla byla ozdobená bílými flíčky, nabodobující oblaka na modré části a miliony hvězd an fialové.

Oliver motýla, který vypadal že se koukal na zpátek, pečliě sledoval. Neměl ale moc času, když zamával křídly a odletěl. Oliver neměl nic lepšího na práci a tak se rozhodl ho sledovat, utíkal za nim hlouběji a hlouběji do lesa, cesta mu dávno zmizela z dohledu, některé borůvky mu z košíku vypadaly.

Po několika minutách se objevil na mýtince, malý vysekaný kus země uprostřed jinak velice hustého lesa. Rozhlédl se kole sebe. Na hraně s lesem stála srnka s malými, za stromy se objevily parohy, nejspíš jejich táta. Jeho motýl už nebyl v dohledu. Koukal se jak nejvíce mohl, ale nikde neviděl záblesk fialových křídel. Oliver si bovzdechl, jeho kamarád si s ní už hrát nechce. 

Najednou si uvědomil, že neví kde je. Tuhle část nikdy neviděl a nikoho o ní neslyšel mluvit, takže se ani nemohl vydat jedním směrem podle intrukcí někoho jiného.

Všechno vypadá tak, neznámě. Les vydává svou symfonii, šustění listí, ťukání datla do kmenen stromů, meluzína vískala kolem. 

Najednou bylo slyšet mnohem hlasitější šustění, jakoby někdo kolem chodil. 

Houf ptáků vyletěl z lesa, doprovázeny byly jejich skřeky, jejiž ozvěna se rozhléhala nad stromy. 

A pak to uveděl, a nemohl udělat nic jiného než utíkat. Košík byl dlouho zapomenut na zemi s borůvkami  a modrými kytkami pro jeho mamku rozhozené kolem.

Skočilo to po něm a první co cítí je bolest, pot, vidí krev a noknec tma.

Když se probudil, uviděl stromy. Slunce zapadalo a všechno kolem něj bylo zalité zlatem.

“Olivere!”

“Olivere! tvoji rodiče se nezlobí že jsi to nestihl, akorát se bojí!”

Jeho rodiče. “jsem tady!” zavolal, naprosto zapomínajíc vše co se stalo před tím. 

“Olivere, prosím, řekni nám kde jsi” slyšel, jak se hlas blíží. 

“Paní!” snažil se ji zavolat, “paní, já jsem tady, já vám odpovídám!” zavolal, a viděl jak se její postava přibližuje, její obličej byl povědomý. “Mami?”

Jenže ona se zastavila, přímo před ním, ale nekoukala se na něho, ale někam za něj? Její obličej se jí naplnil panikou a terorem, 

“Olivere! zlatičko, co, ne, já, ne ne ne nenenenenenenene…”  Rozběhla se k němu, ale vůbec si ho nevšimla, jen proběhla, skrz něj? Otočil se, aby se podíval kam jeho mamka běží, a pak si toho všiml.

Jeho tělo, na zemi.

Lidi se okamžitě shlukli kolem mladé ženy, některé ženy s hrůzou přihlížejíc, mezitím co ostatní obraceli zrak aby se na jeho bezvládné tělo nemuseli koukat déle. Zhroucená matka vzala svého syna do náručí, jeho hlava bezmocně plandala. Její ruka ji vzala a položila na její hrudník, poslední zbytky barvy unikaly z jeho lící. Slzy jí stékaly z očí. Neslyšela lidi kolem sebe, neslyšela jak se její manžel blíží, necítila když ji obejmul. 

Slzy lesknoucí se v obou párech očí zničených rodičů.

Malý kluk, který se těšil na palačinky. Malý kluk, který zbožňuje přírodu. Který zbožňoval přirodu.

Oliver jen sledoval jak se tohle celé odehrává před jeho očima, neschopen zprocesovat, že je mrtev. Sledoval  jak jeho mamka na něho volá aby se probral, jak křičí na boha, na ochránce podsvětí aby ji vrátili jejího syna, aby se probral a obejmul ji nazpátek. 

Její manžel, jeho táta, ji odtrhl od jejich syna a obejmul ji. Tváře a oči zarudlé od slz. Prosil ostatní muže aby vjeho syna vzali, aby ho odnesli do jejich vesnice, k nim domů. Aby ho mohli očistit a uložit ke spánku. Nevěděli,že to bude tak velký porblém. 

Oliver touží po tom, aby to tak nebylo. Jeho rodiče si zaslouží odpočinek, zaslouží si vědět, že jejich jediný syn je v klidu. Zaslouží si pořádný pohřeb jejich jediného dítěte, které již není s nimi, které nikdy nemůže být na jeich pohřbu. Jeho rodiče ho neuvidí se zamilovat.

XXX

“-livere!” uslyšel, “Olivere?!” klučina před ním zavolal. “Jseš tu se mnou?” otázal se s jemností jakou Oliver již dlouho neslyšel.

“Ano, nechal jsem se unést myšlenkami, omlouvám se” Oliver se podíval před něho. Proč se o něho stará? Proč se nebojí? 

“Jak se jmenuješ?” 

“Antonín, ale lidi mi většinou říkají Tony. Rád tě poznávám” Tony nastavil ruku před sebe na znamení podání, Oliver mu toto gesto opětoval. Jejich kontakt ale nezůstal na dlouho. Okamžitě po doteku, mráz přejel Tonymu po zádech. Oliverova ruka byla ledová.

“Ah, promiň” Oliver se opatrně omluvil “zapomněl jsem tě varovat, je to hodně studené v mé přítomnosti, obecně v přítomnosti duchů” jeho předem více-méně veselý obličej se přeměnil ve smutek, znovu mu bylo připomenuto, že již není na živu.

“Nevadí!” odpověděl Tony, a pomalu se rozešel k jeho hrobu, pomalu o nárobní kámen opřel malý svazek květin. Z kapsy vytáhl novou svíci a položil ji vedle a opatrně ji zapálil, starou vzal a shoval ji do dlaně, aby ji nezapomněl vyhodit až bude ocházet.

“Jak o tom všem víš?” Oliver řekl. Mělo to být pro něho, ale omylem své myšlenky vyslovil. Stále nechápal jak se jeho osud mohl stát slavným příběhem.

“Moji rodiče se přestěhovali do baráku když, předpokládám, tvoji rodiče zemřeli. Neměli čas vyklidit ten dům a nikomu se do toho nechtělo. Psali ti dopisy a ty tam nechali, u tebe v pokoji, který mám momentálně já.

Přišlo mi to zvláštní a tak jsem se poptal dospělých a babiček kolem a ti mi řekli co se stalo.”

“Moji rodiče jsou mrtví?” Oliverovi se zetal, nechtěl tom u věřit. Jeho koncept času byl prakticky neexistující. Byl tu vůbec jeden? “Kolik jim bylo?”

“Něco přes padesát, nejsem si stoprocentně jistý.” Už to bylo třicet let, třicet let od doby kdy zemřel.Vysvětlovalo by to proč ho jeho rodiče tak dlouho nenavštívili. 

“Bylo by mi čtyřicet, mohl jsem mít děti, už dospělé, a mohl  jsem s nimi jít ven…” Oliver chtěl vědět více o tom co se mu stalo. “Je divné zeptat se o mé smrti?”

“V normální situaci asi ano” Tony se pousmál “ ale v té ve které se nacházíme, nemyslím. Co cheš vědět?

“Řekl jsi, že lidi můj příběh znají. Co se stalo? Říkal jsi že napsali článek, ale já vlastně nevím jak jsem zemřel.” Oliverovi bylo nepříjemé nepohodlné se o tom bavit. Ale ne špatně nepohodlné. Nidy nečekal že by se někoho ptal o jeho smrti 30 let po té, co se to stalo. Člověka, který v té době ani nebyl naživu 

“Lidi si myslí, že se to nestalo, že to je příběh pro děti aby nechodili hluboko do lesa. Jsou nějaké knížky které o tom psali, více ale jako pohádky. Jak jsi šel do lesa a potom se vydali za tebou, protože jsi se již dlouo nevracela. Tvoji rodiče se o tebe báli. Psali, že tě našla tvoje mamka,” Tonyho hlas se stišil, “říkali, že jsi neměl hlavu, a jak se lidi báli a měli problém s tím, aby tě pohřbili.” To si Oliver pamatval.

Tony se podíval na zem. Snažil se říct co nejvíc bez tohož, aniž by ublížil klučinovi, který poletoval před ním. Snažil se vcítit do duše Olivera, představit si jak se musí cítit, jak zdevastovaní museli jeho rodiče být. Miluje svoje rodiče a jeho rodiče milujou jeho, nedokáže si představit že by je musel opustit tak rychle. 

“Báli se že ta věc se vrátí, a proto lidi nechodí do téhlé částí hřbitova, že by si to na sebe nějak přivolali, či co. Nechali tvoje rodiče, ale po chvilce jim to také zkázali. Říkali že to bylo pro jejich vlastní dobro. Jedna stařenka na trzích říkala že byli zdevastovaní. Chtěli tě navštívit.”

Černé slzy stékali po Oliveroě obličeji, za sebou zanechávali tmavé cestičky. Zbělali do šediva, bílé a nakonec zmzeli kompletně, do té doby než nepřispěchala další.

“Jak, jak jsi přišel na to že to není jenom příěh an odstrašení? Koneckonců, příběh o klučinovi co byl… nalezen v lese jak jsem byl já nezní moc pesvědčivě”

“Ty dopisy od tvých rodičů. Viděl jsi je? Rodiče, ne ty dopisy”

“N-ne” nedávalo to smysl. Byl mrtvý, jeho rodiče byli mrtví. Proč se neviděli v posmrtném životě? Tony jakoby slyšel jeho myšlenky

“Někde jsem četl, že pokud je duch pořád na světě lidí, tak má nějaké nedodělané poslaní, něco co chtěl udělat ale nikdy neměl šanci. Takže v tom by ti někdo mohl pomoci, třeba já” řekl a usmál se. Na to, o jakém tématu se bavili, byl Tony realtivně veselý, “Je něco co jsi chtěl udělat? Co jsi nestihl?”

“Chtěl jsem mamce dát kytky, dokonce jsem je nasbíral cestou pro borůvky. Ale nejsem si jistý jak jí je mám dát teď. Zemřela, a já taky.” Oliver se podíval na oblohu, jakoby prosil kohokoli nahoře aby se vrátili, “už je nikdy neuvidím” řekl a znova mu začali téct slzy. Tony se pokusil položit ruku na Oliverova záda, aby ho mohl obejmout, ale nemohl. Nemůžete obejmout něco co není hmotné. Jak mu může pomoci dát kytky jeho matce?

“Můžeme zkusit to dát na její hrob? Je prakticky hned před vstupem, aspoň myslím. Musíš mi to potvrdit.” Tony místo toho aby ho znova zkusil obejmout, se povzbudivě usmál a navedl Olivera k bráně.

Jejich hrob byl špinavý, moc špinavý. Byla tam špinavá, vyhořelá svíčka. Oliver zesmutnil. On se měl o jeich hrob startat, měl se postartat o to, že bude čistý, bez spadaného listí, že na něm budou čerstvé květiny. Měl se postarat o to že se nerozpadne jako jeho hrob, do té doby než se o něj nezačal startat Tony. 

“To jsou oni” Oliver položil ruku na kámen, snažíc se najít způsob komunikace, doufajíc, že mu odpoví, i když věděl že šance jsou minimální. 

“A teď pojďme pro ty kytky. Vím jedno místo kde rostou, moc pěkné, modré.” Tony začal utíkat, Olver pomalu poletoval za ním Tony zavolal na Olivera aby si pospíšil. Lidi kolem se na něj koukali divně, neviděli Olivera, jenom Tonyho jak se mu snaží pomoct.

Doběhli na konec vesnice, Oliver se rozhlédl po té nádherné louce plné různobarevných květin. 

“Honem, potřebujeme ty kytky!” Olier se vzpamatoval a rozletěl se ke kytce, která se mu líbila. Natáhl ruku a pokusil se ji sebrat, ale ruka mu květinou projela. Znova zesmutněl.

Tony byl před ním, “líbí se ti tahle?” Oliver jen zakýval a Tony ji utrhl, “dobře, tuhle máme. Můžeš mi ukázat další?”

Tak probíhalo jejich poledne. Oliver letěl od kytky ke kytce, Tony utíkal zaním, nad každou květinou se zastavili a domluvili se jaká je ze shluku nejlepší. Když začalo zapad slunce, vrátili se a stáli spolu před hřbitovem 

“Tony?” Tony se podíval na jeho dušího kamaráda, “ pokud to bude fungovat, můžeš se starat o naše hroby? Můj i rodičů?”

“Samozejmně. Zajistím to. A moje děti také,” usmál se, “chceš abych tam nechal připsat tvoje jméno? Abyste všichni byli spolu.” Oliver se pousmál a jen přikývl.

“Ano porsím. Můžu tě obejmout?” Tony se k němu rozběhl a Oliver ho obejmul. Mráz mu přeběhl po zádech, ael tentokrát to čekal. Jakto že ho mohl Oliver obejmou? Nebyl si jistý, ale nechtěl nad tím přemýšlet. 

“Pojďme ji je dát” Tony se podíval na Olivera, který pomalu začal mizet. Oba dva měli slzy v očích.

“Děkuji ti. Strašně moc ti děkuji” byla poslední slova, která oliver Tonymu řekl. Tony už ho víckrát neuvidí, ale to u nevadilo.Oliver uvidí jeho rodiče, po třiiceti letech. 

Když šel Tony spát, v jehu snu viděl klučinu. mladý, šťastný, rozpoznal ho jako Olivera. Za ním stáli dva dospělí, oči všech byly zčervenalé od slz. Konečně byli spolu. Slyšel jak mu zašeptal “děkuji, kamaráde” a spolu s rodiči odešel mimo jeho vizi.

Tony svůj slib dodržel. Staral se o jejich hroby, ale bohužel nebyl schopen nechat Oliverovo jméno napsat na hrob jeho rodičů, jen až byl dospělý sám, a znova uviděl jeho kamaráda ve snu.

Našel si nádhernou, milou ženu, veselé děti. Nikdy je nenechal jít do lesa samotné, vyprávěl jim příběh o jeho kamarádoi, o klukovi, který tam šel a nidy se nevrátil. Jak byl nebojácný a nebál se, jak se ztratil. Ukázal jim jak se starat o hrob jeho kamaráda, učil je pomáhat lidem a jak nejmenší radosti dokážou změnit někomu život. 

Když nadešel jeho čas, zeptal se svých dětí, zda se mohou starat o jehohrob, i o hrob jeho kamaráda, aby naučili stejné hodnoty i jejich děti, jeho vnoučata, která nikdy neměl šanci potkat.

Sledoval je ze shora, s Oliverem, potkal své i Oliverovi rodiče, a poprvé se mohli obejmout bez ledové stopy na jeho zádech.