--3 osoba POV—
Už to bylo chvilku po incidentu. Smiley byl
schopen fungovat normálně, jeho hruď byla kompletně zahojena, jeho řezná rána
na břiše byla témě srostlá, musel si akorát dával pozor, aby se moc neohýbal,
aby se rána znova neotevřela a nemusela se hojit od znova. Což by bylo
relativně bolestné a celý proces hojení by to dost zdelšilo a znepříjemnilo.
Smiley s Tomem si byli blízko
jako nikdy. I když se znali asi měsíc, jejich vztah-jako by se znali roky. Jako
by se znali od dětství.
Smileymu zazvonil telefon. Zrovna
koukali na film a otravná vyzváněcí hudba se ozývala jejich bytem. Smiley se
podíval na display, v jeho obličeji se na chvíli objevil strach a
překvapení, ani ne po sekundě zmizely a Tom si nebyl jistý, jestli se mu to
jenom nezdálo.
„Tohle je důležitý, musím to vzít, pokračuj
ve filmu“ sdělil Smiley Tomovi a s malým úsměvem a odejde do pracovny.
Tom se zvedne z gauče a přejde
k televizi, aby ji ztlumil, aby nerušil Smileyho a člověka na druhém konci
linky.
Tom slyší nervózní pošlapování po
pracovně, bubnování prsty na zeď a poťukávání nohou o zem (A/N neptejte se
jak, mají hodně tenké zdi asi… JE TO PRO TEN PLOT). Tom ví že by neměl, ale
jeho zvědavost ‚proč je Smiley tak nervózní‘? Pomyslí si Tom a položí ucho na
dveře, neslyší toho moc, jen jednu stranu konverzace, a ne kompletně čistě.
To co slyšel byli akorát útržky
odpovědí na otázky, které se asi nikdy nedozví: „Nemyslím si….nápad“
„…zkušenosti…muset naučit“ „jste si jistý?“ „na… proč?“ „jak se vůb-…do
nemocnice?“ „má dělat za něho záskok…dobu neurčitou“ „dobře...-formuji ho o
tom“ „nevím jaká bude reagovat“ „zavolám později, jak to dopadlo“
S tím se Smiley rozloučil a
Tom vysprintoval zpět na sedačku, aby nebylo poznat, že poslouchal. Taková
konverzace by byla velice nepříjemná – pro obě strany.
V momentě, kdy dosedl na
sedačku se Smiley objevil v obýváku a s malým úsměvem se otočil na
Toma.
„Minul jsem něco důležitého?“ Tom
se na chvilku zamyslel.
„Ne. Nic se nestalo, akorát si
tenhle člověk“ ukázal na postavu v televizi „dělal snídani-cereálie a
nalil si mléko první“ odpoví menší z dvojice a udělá znechucený obličej.
„Ehh, k čemu ten obličej?“
zeptá se opatrně Kristof.
„Nalívá si mléko první! To je špatně,
duh~…“ odsekne a protočí očima Tom, poté jakoby to zapadl.
„POČKAT!! Nechceš mi říct, že si naléváš mléko PRVNÍ!!“ zeptal se s
‚ustrašeným‘ obličejem Tom.
„Jasně že ano. Je to mnohem lepší,
máš přesný počet mléka. Nikdy ho není moc ani málo, vždycky máš skvělý poměr cereálie:mléko.“
Řekl Kristof, jako by říkal že voda
udělá věci mokré, jako by to, co právě řekl byla ta nejvíc prostá věc. Tom
s ním rozhodně nesouhlasil (A/N tbh, jsem s Tomem, mléko jako
druhé…). Jejich přátelství potrpělo… ne úplně, ale chápeme se xD.
Po konci filmu se Tom odplížil do
svého pokoje, zavíral dveře když-
„Tome?!“
„Ano,“ zavolal tom nazpátek
„potřebuješ něco?“
„Eh, on, já, volal mi Kápo. A o-on
chtěl, chce abys-„
„Co po mě chce?“ zpetal se Tom,
v jeho hlase byl slyšet strach. ‚Co po mě může kápo chtít?‘
„Chceabyjsišeldonašískupiny“ řekl
rychle, Tom nebyl schopen rozumět ničemu.
„Můžeš to prosím zopakovat?“
Smiley se nadechl.
„Volal mi Kápo, chce abys se přidal
do naší skupiny, ne oficiálně, abys pomáhal s menšími misemi, první je asi
za týden. Šel bys tam semnou a skupinkou mých kamarádů.“
Tomovi zorničky se rozšířili.
„Já a a-akce?“
„Nebylo by to nic složitého.“
„S-slib, slibuješ?“
„Slibuji“
Kristofův hlas nezněl tak
přesvědčivě jak by chtěl, on i Tom si toho byli dost vědomi, nikdo to ale
nevyslovil na hlas.
Kapitola 11
--Smiley/Kristof
POV—
Dneska byl první den po tom, co
jsem Tomovi řekl ,že se musí zapojit. 1. den, kdy spolu máme jít trénovat,
respektive, kdy jsem se já, Kristof – ne Smiley – rozhodl vzít Toma na trénink.
Nebyl to pokyn od Kápa, není a ani nikdy nebyla to věc, kterou musíme dělat,
když bereme nového člověka. Proč? Protože mi na Tomovi záleží. Neznáme se dlouho,
ale pořád nechci, aby se mu něco stalo. Nevím, co moc umí, ale nechci aby byl
kompletně bezradný.
Nevím, co si pro něj Kápo připravil,
doufal jsem v něco malého, nic nebezpečného – třeba prodávání drog, nebo přepadení
starého dědečka co se potuluje po ulici v pozdních hodinách na cestě domů
z hospody. Ale u Kápa si nikdy nemůžete být jistí.
Mám 7 dnů ho připravit na cokoli,
co si pro nás Kápo připravil, vymyslel jsem malý plán, jak za 7 dnů stihneme co
nejvíce věcí, abychom měli čas se připravit na co nejvíc scénářů.
„Tome? Obleč se, vezmu tě na místo,
obleč se.“
„A můžu se zeptat kam?“ zeptal Tom
s pozvednutým obočím.
„Můžeš, ale já ti neodpovím.“ Na
mém obličeji se objevil úšklebek, odpovědí otrávený obličej a hravé protočení očima.
„Je tohle v pohodě?“ zeptal
se. Zvedl jsem oči od telefonu a ve dveřích Tom, na sobě měl černé roztrhané
džíny, bílé dlouhé tričko pod tmavě modrým tričkem s krátkým rukávem,
lehce zastrčené do kalhot, viditelný byl pásek se zlatou karabinou. Na nohách
měl bílé boty se světle modrými tkaničkami.
„wow. Nevzpomínám si že jsem říkal
že jdeme do restaurace“ řekl jsem a malinko se uchechtl (A/N co je to za
slovo uchechtl …) odpověděl mi – jak jinak – protočením očima .
>>>>>
Vystoupili jsem před budovou.
„Střelnice“ zeptal se Tom skepticky
„co děláme na střelnici?“ podíval se na mě.
„Jdeme cvičit. Nemůžeš být úplně
bezradný na své první akci.“
--Tom POV—
‚Střelnice? Co
děláme na střelnici? Budeme trénovat střílení?‘ Tyhle myšlenky mi
probíhali hlavou. ‚Neříkal, že ta akce nebude nebezpečná?‘ Byl jsem
zatčen ve své hlavě, začali se mi potit dlaně, klepat ruce a podlamovali se mi
nohy.
„-me!“
„-ome!“
„Tome!!“
„Oh-oh. A-ano?“
„Všechno v pohodě?“ zeptal se Smiley,
v jeho hlase byl slyšet strach.
„Ehh…“
„Můžeš mi říct co se děje, já ti
chci akorát pomoci. Nemusíš se bát.“ Pousmál se na mě, takovým tím ‚je to v pohodě,
není se čeho bát‘ úsměvem, položil mi ruku na rameno, na znak ujištění.
„Já-oh-ono“ nadechl jsem se a začal
znova. „když jsem byl mladší *uchechtnutí* momentálně zním strašně staře… Ehh,
asi dva roku dozadu jsem měl kamaráda. Byli jsme venku a nějak jsme se
připletli a byl postřelen, do břicha, bohužel to nepřežil to, ambulance přijela
pozdě. Já si slíbil že se pistole nikdy nedot-“ byl jsem přerušen obejmutím.
„To mě mrzí. Domluvíme se na jedné
věci, ano?“ pokývl jsem „když to bude moc, řekneš mi a půjdeme pryč, ju?“
„D-Dobře“
„Tak, a teď se nadechni, a potom
půjdeme dovnitř.“
Odtáhl jsem se o pousmál, vešli
jsme dovnitř.
„Vítejte zpátky, Smiley.“ Ozval se
pán od stolu.
‚Takže je tady
relativně známý‘ pomyslel jsem si a šli jsme dál.
--3. osoba POV—
Smiley s Tomem se dostali se
do střelnice úplně vzadu.
Tom sledoval, jak se Smiley
bezproblémově trefuje do terče; hlava, srdce. Tom mu dal výzvu „Tref mu levý
malíček“ řekl a Smiely tak udělal.
Smiley vysvětlil Tomovi základy a byl
mile překvapen, jak rychle se učil.
--Tom POV—
„Takhle držíš tu pistoli“ ukázal mi
Smiley. Jeho ruka si našla cestu k mé a pomalu ji posunul na správné
místo. Postavil se za mě a hlavu dal vedle mé. Kdyby mě viděl všiml by si mích
červených tváří,
„Trošku nahoru a doleva“ řekl
potichu. Udělal jsem, co mi řekl.
„A pal“ v tu chvíli jsem
zmáčkl spoušť. Oči pevně zavřené. Síla, kterou kulka vyletěla byla větší, než
jsem čekal a lehce mě odhodila. S očima pevně zavřenými, jsem pistoli
namířil k zemi.
„Dobrá práce“ ozvalo se za mnou.
Nemohu si pomoci a otevřu oči, pochválil mě, asi to není tak marné. Když vidím,
jak blízko jsem byl středu, úsměv si najde cestu na můj obličej.
Začal jsem skákat nadšením, pistole
mi v procesu spadla na zem. Otočil jsem se a obejmul Smileyho.
„Já to udělal! Já se trefil! UhUuU!!!!
Vidíš to?!?“
--Smiley/Kristof
POV—
Po střele tam akorát stojí a já mám
strach, že jeho trauma ho dostalo, že jsem přešel hranice. Sleduji ho, jak
pomalu sklání pistoli.
„Dobrá práce“ ‚Vážně? To je
všechno, co řeknu?‘ Zanadávám si v hlavě, moje veškerá pozornost stále
na Tomovi. Pořád žídný pohyb – aspoň ne žádný který bych viděl. Najednou se
otočí, začne skákat, obejme mě (??) a začne výskat: „Já to udělal! Já se
trefil! UhUuU!!!! Vidíš to?!?“
Byl jsem nejistý, co dělat. Nejsem
fanoušek fyzického kontaktu a jsem jaksi nejistý co dělat s rukama, pokud
mě někdo obejme, z toho důvod jsem objetí neobětoval. Tom si toho všiml a
rychle se odtáhl
„Oh.uh, promiň. Měl jsem akorát radost,
že jsem se trefil-„
Rychle jsem ho ale přerušil a
obejmul nazpátek, trošku při tom strnul.
„Je to v pohodě“ zašeptal jsem
a Tom mě objal nazpátek. Mohli bychom tam stát déle, ale potřebuje cvičit.
>>>>
Už jsme na střelnici strávili
hodinu. Tom se lepšil, nikdy se netrefil na přesné místo cíle, bylo to ale dost
blízko. Měl jsem radost, páč to znamená méně práce pro mě, na což si nehodlám
stěžovat.
„Smiley?“ zašeptal Tom.
„Hmm?“ odpověděl jsem a natočil
hlavu od svého telefonu, abych mu dal najevo že ho poslouchám.
„M-myslíš že bychom mohli jít j-je
to toho trochu moc“ hlas se mu na konci ztišil. ‚To je roztomilý‘ Ne!
Přestaň mozku! Tom je kamarád – nebo přemýšlí nad sebou takhle kamarádi? Nikdy
jsem nikoho moc blízkého neměl.
„Jasně. Chceš se stavět na Zmrzlině?“
Říkal jsem si, že mu to nabízím, protože je vedro, vevnitř jsem měl ale pocit,
že to je jinak.
>>>>
„Dobrý den, copak si dáte?“
„Jedničku a osmičku, prosím“ řekl
jsem, aniž by měl Tom čas na rozmyšlení.
„Tady to máte, doufám že vám bude chutnat“ řekla servírka a položila před nás poháry. Tom lehce nabere na lžíci světle-hnědé barvy. S sebou nabere i trošku šlehačku a čokoládovými křupky a lehce čokoládové polevy.
Komentáře
Okomentovat