“Další ulice, tam by jsme se měli setkat.”
Řekl Smiley s malým úšklebkem na obličeji,
který ale díky masce nebyl vidět. Shlédl dolů na Karla, bylo to poprvé co spolu
byli takhle sami, samozřejmě se už znali delší dobu, nikdy spolu ale neměli „misi“.
„Už jsme tady.“
Řekl Karl potichu a ukázal do malé
postranní uličky. Vzadu ve stínech se nacházela postava, vypadala nervózně, přešlapovala
na místě a neustále kontrolovala čas na hodinkách.
„Koukám, že nás čekáš“ Ozval se hluboký
chraptivý hlas, ze kterého šel mráz po zádech. Smiley si lehkým pohybem hlavy
odhodil vlasy z obličeje, aby se lépe na jeho budoucí oběť podíval.
„Kde jsou ty peníze?“ zeptal se opatrně a
potichu Karl, nebyl na tohle zvyklý, pořád z téhle celé akce dostává strach. Nejvíc
se ale děsil Smileyho, mimo jejich kruhy známý jako Kristof, pořád chodí do
školy, kde studoval psychologii. Mimo školu dokázal ale dělat neskutečné věci
které s mnoha lidem mohly zdát jen fikcí, a pořád mít skvělý prospěch. Postava
se podívala na Karla, který se stále schovával za vyšší postavou Smileyho.
„Zopakuji to znova, kde jsou ty peníze?“
Jeho hlas naháněl hrůzu. Mluvil klidně,
potichu, relativně monotónně, stejně byl ale slyšet vztek a netrpělivost.
„Já-já se omlouvám, nešli trhy, manželka
byla nemocná…“
„Proč se nezeptal „jeho“?“
„Nemůžu. On už mi peníze jedno půjčil, na
první splátku. Ne-nemůžu si půjčit podruhé. Prosím dejte mi ještě chvilinku,
slibuji já ty peníze najdu…“
Zarazil se poté co ucítil studený kov na
jeho spánku.
„Času jsme ti dali víc než dost. Dostala
jsi v šest měsíců navíc, to se neděje. My ti věřili, Ty jsi zklamal. Víš co
přichází po tom, co zklameš Smileyho? Potom, co zklameš jeho Velitele?“
„Prosím nech mě žít, mám manželku. Nějak
ty pení-„
---TW
blood---
Než stačil domluvit, kulka mu prolétla hlavou.
Krev vystříkla na zeď, bezvládné tělo se svalilo na zem a po pár vteřinách se
objevila louže krve.
---TW
over---
Karl vypadal vyděšeně, obličej měl bílí, tušil
že se to může stát, nechtěl tomu ale věřit. Udělalo se mu z toho divně od
žaludku, zatímco Smiley se pomalu otočil a zavolal do tmy. Karl nadskočil
leknutím, nic se neozývalo, ticho jako v hrobě, koneckonců, bylo kolem
půlnoci, moc lidí venku nebylo.
Plechovka se odkutálela, Smiley se s
dlouhými svižnými kroky vydal k popelnici nedaleko od nich. Odstrčil ji na
stranu a tam se krčila ta malinká hnědovlasá osobnost, klepala se strachy.
Kapitola třetí
„Aghhhhhhhhhhh, takže máme dalšího člověka,
o kterého se musíme postarat?“
„Vezmu si ho.“
„Cože?“
„Vezmu si ho ke mně domů. Nezabíjej ho.“
Přimluvil se Smiely za toho malého
človíčka.
-- Smiely POV—
‚Proč jsem se za toho malého človíčka
přimluvil?‘ prohánělo se mi hlavou a sednul jsem si za volant. Brunet seděl na
místě pasažéra, kolena u sebe, neustále si mnul ruce a nervózně se koukal kolem
sebe, odmítal se ale podívat na mě. Upřímně? Moc se mu nedivím. Vždyť mě viděl
zabít člověka…
„Promiň, že jsi tam byl a musel to vidět.“
Bylo
to divné, nikdy jsem se nikomu nijak neomlouval, až na Kápa. Podíval se mi do
očí, jen na chvilku, ale i tak jsem si všiml, jak byly kouzelné. Šedivo-zelené,
plné života a strachu, ne jako ty moje, mrtvé, bez emocí. Tenhle klučina byl
ale jiný.
„Jak se jmenuješ?“
„J-já? Oh… Tom.“
„Takže ahoj Tome, já jsem Smiley, aspoň
tak mi všichni říkají.“
Řekl jsem a zastrčil klíčky do zapalování,
šlápnul na plyn a auto se s námi pomalu rozjelo.
--Tom POV—
„Jak se jmenuješ?“
„J-já? Oh… Tom.“
„Takže ahoj Tome, já jsem Smiley, aspoň
tak mi všichni říkají.“
Oh, takže tak se nejmenuje. Smiely, přišlo
mi to zvláštní. Položil jsem hlavu na okno. Celý tenhle den byl zvláštní, vysilující.
Zavřel jsem oči a pomalu usínal a přemýšlel Co se mnou bude?
Komentáře
Okomentovat