Po „Smrti”

 

Tenhle blog je delší a vzhledem k tomu že mi dlouhý blogy nejdou, je to takový jiný.... Snad si to ale užijete aspoň trošku. Konec okecávání a vrhněme se na příběh.

Vystoupila jsem z auta přišla k přechodu, zmáčkla To tlačítko, aby se mi spustila zelená, nasadila jedno sluchátko. Zelená, radši se rozhlédnu, žádné auto, jen tamhle v dálce, zrovna vyjel ze zatáčky, vkračuji na přechod, nasadím druhé sluchátko, už překračují 2 pruh, naposledy se rozhlédnu. To auto, blíží se rychle, až moc, nezastavuje.

Tma. Vidím, jak tu ležím na zemi, lidi se sbíhají, kontrolují dech. Můj telefon je o pět metrů dál stále s mojí oblíbenou písničkou ve sluchátkách, nepoškozen v trávě. Začali mě resuscitovat. Počkat co? Umírám? Tady? Na silnici? V těchto podmínkách, bez kamarádů a rodiny?

V dáli se ozývá houkání, je čím dál hlasitější a bližší. Asi si jedou pro mé bezvládné tělo. Ti lidé pode mnou se střídají, pořád mi pumpují na hrudníku. Vyjíždějí z té zatáčky, přesně z té zatáčky vyjelo to auto, zastavili a ven vyběhli doktoři, jeden jsi vyměnil s paní a začal mě resuscitovat, druhý vydal modrého robota z auta a lehátko, položili mě na něj, pak robota a začala pumpovat.

Najednou se mi obraz začala rozmazávat.

„Je zpět, zavažte jí nohy, je na živu.“

Cítím strašnou bolest, třeští mi hlava a necítím… necítím nohy!! Musím se kouknout, musím to vidět. Snažím se otevřít oči. Ta bolest je čím dál větší.

„Probouzí se, sedativa a rychle.“ Ta bolest ustává, ale pořád se nemohu ani pohnout, ani otevřít oči. Poslouchám, jak se baví o něčem, čemu nerozumím, jako by mluvil s cizím jazykem. Musím vědět co se semnou děje. Všechno se rozmazává, i ta černota co vidím.

„Ne ne ne, neztratíme ji.“ Vidím, jak ležím na lehátku, trubičky všude, mé nohy jsou celé od krve, vlastně levou téměř nevidím a z pravé mi kouká kost. Co se to stalo? Budu schopná vůbec chodit?

Otevírám oči, velice pomalu, točí se mi hlava, vůbec se necítím dobře. Pokusím se zvednout hlavu a hned to cítím. Ta bolest v hlavě je nesnesitelná. Do pokoje vešla sestřička, zřejmě si všimla mé grimasy bolesti a vyběhala z mého pokoje. Za pár vteřin se vrátila a začala se mě ptát, jak se cítím.

„Kolikátého je?“

„21. ledna. Byla jsi v kómatu 10 dní. Tohle je zřejmě tvoje“

Odpověděla sestřička a podala mi telefon se sluchátky. Byl nabitý.

„Byli tu z mého dětského domova?“

Zeptala jsem se velice opatrně.

„Informovali jsme je, nikdo ale nepřišel. Je mi to líto“

„Nevadí“

Odpověděla jsem. Začali mi říkat, jaké mám štěstí, že jsem přežila a co všechno mám zlomeného pohmožděného a poté konečně odešli. Nechala jsem slzy plynout po mé tváři. Nikdo, ani moji kamarádi se kterými se bavím každý den. Je to jenom 10 dní, určitě přijdou.

Otevřel jsem telefon a koukala jsem se do zpráv, měla jsem tam tři nepřečtené zprávy. Kouknu se, všechny jsou od operátora, že nemám data o poté, že mi je doplnili, ale ještě mám WhatsApp. 108 nepřečtených zpráv, třeba se někdo zeptá. Otevřu si naší třídní skupinu a baví se o domácím úkolu?... Přečetla jsem všechny ty zprávy, nikomu nepřišlo divné, že ve škole už nejsem 10 dní, třeba píšou velkou písemku jen se učí.

Jsem v nemocnici dalších 10 dní, nikdo se neukázal, po 3 dnech mi museli amputovat nohu, protože jsem měla rozdrcenou půlku nohy, vůbec nevím, proč to neudělali hned po tom, co jsem se vrátila z té nehody.

Každý den jsem kontrolovat sociální média, jestli se někdo zajímá o to, kde jsem, nebo co se stalo.

Tenhle měsíc by mě měli pustit.

Pustili mě ven, mám protézu, na které si učím chodit, chodím na rehabilitace, ale ještě ne do školy.

Učím se chodit, pořád mi někdo nenapsal ani: „Ahoj“

Konečně, pustili mě ven s berlemi a můžu do školy. Těším se, vyučování z domova bylo otravné. Musím akorát přijít o trošku dřív, protože mi ještě tolik nejde chození do schodů, ale to se určitě naučím, věřím si.

Ten velký den je tady, batoh s věci mám připravené, protézu mám na sobě jen abych měla menší pravděpodobnost spadnout, taková podpora, abych se neztrapnila tím, že spadnu.

Vešla jsem do třídy a rozhlédla jsem se, všude seděli lidi. Udělala jsem krok, zakopla jsem o práh. První den ve škole, všichni se mi začnu se smát. Nikdo se nezvedl a nešel mi pomoct, zvládla jsem to sama, trvalo to dlouho, ostatní se pořád smáli.

Už to nevydržím. Už je to moc dlouho, ty výsměchy. Nezvládám to, ať přijdu kamkoli, to stejné, moje jizva na tváři a ruce, moje ne-naučené chození na protéze. Nezvládám to. Šplhám na tenhle vršek budovy už dlouho a pořád tam nejsem. Poslední patro, schody vypadají že jsou vyšší a vyšší.

Konečně nahoře, ten výhled na celé to krásné město pode mnou, auta vypadají jako malí broučci. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nešla jsem do školy posledních pět dní čtyři jsem byla nemocná a dneska jsem za školou, respektive nad školou.

Vytáhla jsem telefon z kapsy třeba se někdo zajímá, otevřu Instagram a nepřečtená zpráva: „Všimla jsem si, že jsi nepřišla do školy. V úterý píšeme písemku, tak abys věděla. Ema“ Takže se možná někdo ukáže na mém hrobě. Jeden krok dopředu, vzdaluji se od sebe, vidím, jak mi vlasy vlají ve větru. Vidím jak se lidi na chodníku koukají nahoru jak padám. Už jsem nad zemí, vteřina bolesti a nic. Tma.

Lidé se zbíhají, snaží se mě probudit, já ale již bloudím po ulicích a čekám na další duši aby se semnou vydala na cestu po smrti.