MauraIsHere

Před začátkem jsem chtěla jenom říct, že mám rodiče ráda, povinnosti my zas tak nevadí, musíme se naučit být zodpovědní, ale někdy je to lehce otravné a ještě upozornění: BLOG OBSAHUJE MOJE NÁZORY A MYŠLENKY, NECHCI TO NIKOMU VNUCOVAT A ANI JEHO NÁZOR VYVRACET.  Děkuji za pochopení, Maura Povinnosti máme všichni, od těch, která dává stát, až po ty, které máme doma od rodičů a upřímně? Někdy je to celkem na nic, nechci tady říkat věci, jako že povinnosti jsou úplně na nic, že by se mněli zrušit, nějakou zodpovědnost, a to stejné se zákazy.    Některé mi přijdu ale extrémní nebo bezdůvodné .   K dy ž  začnu povinnostmi ,  tak bych řekla že většina  lidí má  povinnosti :  od státu - platit daně  (to se ale týká 18 plus) ,  kupovat jízdenky ,   „ stát “ pro rodiče  jsou rodiče  ( minimálně můj a bráchy ) ,  od těch máme jako povinnost uklízení myčky ,  uklízení obýváku  a  vynášení odpadků . ...

Vím že jsem to psala do novin (našich školních), ale myslela jsem si, že bych to mohla dát sem, né že by vás tu bylo nějak extra moc, ale do budoucna by se to mohlo hodit :-) Michal Čáp čtyřiatřiceti letý český vědec, který se díky své práci a talentu dostal do mnoha zemí a nyní se nachází v Bostonu, kde pracuje pro  iSee  v oboru samořídících aut. Pochází z Ústí nad Labem, kde vyrůstal se svými třemi staršími bratry a rodiči.   „Kam všude  jste  si díky své práci podíval a co jste tam dělal?!   „Do  Bostonu, do Singapuru a do Holandska, kde jsem pracoval na místních univerzitách.”   „Z ajímala vás věda odmalička, případně kdy  vás zajímat  začala”   „Myslím , že od malička. Měl jsem rád knížku "Už vím proč" a podobné encyklopedie, které jsem zdědil po starších bratrech.”   „ Máte nějaký vzor, popřípadě koho a proč?”     „Spoustu : Třeba Tondu Komendu, Lucu  Carlone , Michala...

Všechno to začalo roku 2007, kdy jsem se v Praze narodila já, bez sourozenců, ale zato s nejlepšími rodiči. Již od malička jsem zlobila a byla lehce hyperaktivní, to ale muselo skončit jakmile jsem nastoupila na základní školu v naší obci. Zde jsem dostala nejbáječnější učitelku, kterou jsem si mohla kdy přát. Škola nebylo moje oblíbené místo, sedět v lavici mě nebavilo, byla jsem výřečné dítě, co se stále houpalo, paní učitelka se mnou ale neztratila nervy a celých pět let mě učila, díky ní jsem se naučila psát a číst, což jsou věci, které ve svém volném čase dělám pořád a ráda.  Už ve čtvrté třídě jsem napsala svou první povídku, kterou jsem dala přečíst své rodině, bohužel se ztratila.  Jelikož mě to na základce moc nebavilo, rozhodla jsem se s rodiči, že zkusíme osmileté gymnázium, kam jsem se nakonec dostala. Moje první učitelka češtiny, nebyla ta nejlepší, ale i tak jsem měla svým způsobem ráda, poté musela ze zdravotních důvodů nám neznámých odejít a nastoupila ...