MauraIsHere

  ~3.osoba POV~ Smiley s Tomem prošli cvičením—nebo jak by se to dalo říct lépe… Tom se naučil základní útoky a zlepšoval se ve střelbě. Smiley byl překvapen, jak rychle se byl Tom schopen učit, ten fakt mu usnadnil práci. Sám Smiley si stěžovat nebude, jakkoli strávený čas s Tomem byl podle něho dobře strávený čas. Kristof začínal mít podezření. Vždycky se mu líbili kluci, nikdy ale nad tím nepřemýšlel, nemyslel si, že to není ‚normální‘. Myslel, že to tak má každý. Když zjistil že ne, nikdy si nevzal čas a nepřemýšlel nad tím—nikdy na sebe nedal nálepku Gay, Bi, Pan. Měl důležitější věci na práci (snažit se nezemřít v ‚podzemním světě‘. Tom mu ale dodal odvahu, pokaždé co se přiblížil, v břiše měl motýli, tváře mu zrůžověly a hodlal udělat cokoli, jen aby mu pomohl a aby mohl vidět jeho úsměv. Zbytek světa, jako by ne-existoval, jediné, co pro něj bylo v danou chvíli vidět, byli jeho oči, které četl jako knihu. Nejdříve se ztrácel v ději, ale čím dé...

  --3 osoba POV—  Už to bylo chvilku po incidentu. Smiley byl schopen fungovat normálně, jeho hruď byla kompletně zahojena, jeho řezná rána na břiše byla témě srostlá, musel si akorát dával pozor, aby se moc neohýbal, aby se rána znova neotevřela a nemusela se hojit od znova. Což by bylo relativně bolestné a celý proces hojení by to dost zdelšilo a znepříjemnilo. Smiley s Tomem si byli blízko jako nikdy. I když se znali asi měsíc, jejich vztah-jako by se znali roky. Jako by se znali od dětství. Smileymu zazvonil telefon. Zrovna koukali na film a otravná vyzváněcí hudba se ozývala jejich bytem. Smiley se podíval na display, v jeho obličeji se na chvíli objevil strach a překvapení, ani ne po sekundě zmizely a Tom si nebyl jistý, jestli se mu to jenom nezdálo. „Tohle je důležitý, musím to vzít, pokračuj ve filmu“ sdělil Smiley Tomovi a s malým úsměvem a odejde do pracovny. Tom se zvedne z gauče a přejde k televizi, aby ji ztlumil, aby nerušil Sm...

--Kristof/Smiley POV-- Konečně jsem dorazil k mému apartmánu, tíha v mém žaludku byla čím dál tím větší, nervózně jsem se podíval na Toma, vypadal normálně nervózně, nebyl kompletně v klidu, ale nebyl o nic víc nervózní než včera, ne že bychom se vídali nějak často. Vešli jsme dovnitř a přešli k výtahu, stiskl jsem tlačítko a trpělive jsme s Tomem čekali, až se před námi otevřou dveře a my budeme moc vstoupit do výtahu. Konečně. Pomalu jsem vešel dovnitř dovnitř, hned za mnou, mnohem pomaleji i Tom. Moje nervozita šla čím dál tím víc nahoru, po chvilce jsme uslyšeli malinké cinknutí, oznamující že jsme dojeli do mého patra, otevřel jsem dveře a v tu chvíli mi někdo vytáhl všechen vzduch z plic. ‚Co se to stalo? Kdo to byl? Mají tu věc? Našli ji?‘ --Tom POV— Hlavu jsem měl stále skloněnou k zemi, Smi-Kristof vyšel ven a odemknul dveře, ve kterých se zastavil. Podíval jsem se nahoru a uviděl tu spoušť. Kabinety v kuchyni byly pootvír...